Co je sebehodnota a z čeho vychází?

Velmi často se podceňuje, jak velký význam má náš pocit sebehodnoty pro naše životní štěstí a psychické zdraví. Ve velké míře se naše chování točí kolem pocitu sebehodnoty. 

Zkrátka podle toho, jak moc se máme nebo nemáme rádi. Jak moc jsme sami v sobě šťastní nebo nešťastní. Lidé, kteří mají nízké sebehodnocení, trpí špatnými náladami, nízkou psychickou odolností, malou motivací. 

Na druhé straně kráčejí životem ti, kdo jdou odhodlanÍ dosáhnout životního štěstí, spokojenosti a to všechno v klidu a jistým krokem. Kam patříte vy? A dá se to změnit?


Kde se bere pocit vlastní hodnoty?


Pocit sebehodnoty se začíná tvořit již v těhotenství. Matka svému ještě nenarozenému dítěti předává všechny dojmy radosti, štěstí, lásky. Nebo naopak strachu, smutku. Odborníci se shodují, že prvních šest let v životě člověka je rozhodujících pro pocit vlastní sebehodnoty. 

Novorozenci a malé děti nemají vyvinutý logický mozek, neokortex. Proto je pro malé děti chování jejich rodičů nebo primární osoby poselství, které se zapisuje do jejich duše. Nejranější vzpomínky se ukládají do emocionální paměti, v limbickém systému a v amygdale. Všechny šťastné vzpomínky, objetí, pocity lásky a dostatečnosti se ukládají a podepisují na našem budoucím smýšlení o nás samých. 

Naopak zanedbávání, rozchody a ztráty rodičů, surové chování, týrání, ale i  nedostatek lásky a lidského tepla. To všechno natrvalo poškozuje emocionální vývoj. 

Dnes již víme, že téměř všechny psychické poruchy, které nemají biologický základ, jsou zapříčiněny právě poruchami vývoje sebevědomí. Lidé se na rozdíl od zvířat ptají na smysl života. Zajímá nás naše existence. 

Na začátku každého lidského života přijdou tři otázky. 

  • Jsem vítaný? 
  • Jsem dostatečný? 
  • Mám dost lásky? 

Tyto otázky jsou naprosto rozhodující v určení naší sebehodnoty.  

Jsem vítaný? 

Tato otázka je už od samého začátku směřovaná matce. Jak moc se těší na miminko? Je těhotenství šťastnou událostí? Později případně jiné primární osobě. 

Dítě, které je milováno a dostává se mu všeho potřebného, žije ve světě bezpečí a důvěry. Pocity lásky, lidského tepla a radosti se zapisují do našeho limbického systému a anygmyly. Tyto naše rané zkušenosti nás provází celým naším životem. Ti z nás, kteří nebyli vítáni, rodiče je (dost) nemilovali nebo se o ně dostatečně nestarali, budou mít život obtížen hlubokým zoufalstvím od samého začátku. Tato doba má velký význam i pro rozvoj osobnosti jako takové. Pro lidi, kteří necítí lásku sami k sobě, je v životě těžké uvěřit ostatním, že za lásku stojí někomu druhému. 

Tato doba je důležitá také pro pocit důvěry a emocionální stability. Právě díky emocionální stabilitě v dětství máme později v životě kontrolu nad vlastními pocity a jen tak nás něco nevykolejí. 

Jsem dostatečný?

Druhá otázka se v našem životě objeví o něco později. Jsem dostatečný je úzce spojeno s otázkou jsem milován? 

Všechny děti na světě chtějí cítit lásku. Ze všech stran stejně. Je to jedna z našich prvních potřeb. Pokud se dítě setká s odmítnutím z jedné strany, nevědomě se bude snažit zacelit ránu, která vznikla velmi brzy. 

Ti z nás, kteří vyrostli v prostředí, kde byli přijímáni (ve smyslu „Jsi pro nás dobrý takový, jaký jsi.” nebo „Milujeme tě bezpodmínečně - pro to nemusíš nic dělat.”), pak netrpí pochybnostmi o sobě. Nemají strach z neúspěchu a nepotřebují uznání druhých k vlastní spokojenosti. 

Mám dost lásky?

Poslední otázka jen doplňuje otázky předešlé. Každý z nás má od samého začátku potřebu lásky.

Možná jsme byli vítáni, možná jsme byli dostateční, ale pro nedostatek času, z důvodu nemoci nebo nepřítomnosti, jsme necítili dostatek lásky.

Bohužel to, co nám ti nejbližší, kdo nás vychovávali, nemohli dát, už v životě nikdy nedoženeme.


Pocit vlastní hodnoty je to, co si sami o sobě myslíme.

Pokud v nás rodiče (poručníci) nevybudovali silný pocit vlastní sebehodnoty, budeme se muset spolehnout sami na sebe. Bude třeba změnit vzorce našeho chování a nebude to nic jednochuchého. I chování, které nám ubližuje, je totiž jistota. A není se čemu divit. Pokud jsme celý život shazovali svoji práci, bude nám nějaký čas trvat, než se naučíme si za ní stát. 

Působí na nás jenom to, čemu sami věříme. Programy našeho chování jsou vepsány hluboko v naší emocionální paměti, těžko je změnit, dají se však upravovat. Vlastní vůlí, chutí na sobě pracovat a časem, který do sebe budeme investovat. 

Musíme v sebe věřit a dát sami sobě čas.


Společnost zaměřená na konkurenci


V dnešní době zaměřené na konkurenci, výkon, zisk je pro mnohé z nás těžké udržet si stabilní a pozitivní pocit vlastní hodnoty. I úspěšní lidé si přijdou mnohdy nedostateční. Někteří zvyšují svůj osobní kredit tím, že se povyšují nad druhé.  Závist, žárlivost a nepřejícnost jsou kameny, které zatěžují naše sebevědomí a brání nám v cestě vpřed.

Zkrátka a dobře ti z nás, co se nebojí jednat, jít do risku a nevěší hlavu z neúspěchu, to mají jednodušší. Nejsou tolik ve stresu a vedou šťastnější život. 

Chybovat je lidské, odpouštět je božské - aplikujme tohle tvrzení od Alexandra Popea na obyčejné situace a na sebe samotné. 

  • Rozlučme se s vnitřním pesimistou. “Vždycky to dopadne špatně, nikdy nemám štěstí.” 
  • Přestaňme se srovnávat s ostatními a začněme brát svoje názory vážně.  
  • Trénujme a naučme se dobře komunikovat svoje potřeby (svému okolí). 

Když se poučíme z chyb a koncentrujeme svoji pozornost více na řešení než na problém, brzy uvidíme změnu k lepšímu.


Populismus a pocit vlastní hodnoty


Populisté velmi často manipulují s lidmi skrz jejich pocity. Nasazují nám do hlav myšlenky jako: „Za moje neštěstí může někdo jiný.” nebo „Proč ostatní mají tohle a já ne?!”. A ty nás často vedou jen ke srovnávání se s ostatními. Nevidíme potom vlastní sílu nebo zdroje, které máme k dispozici. 

Populisté míří na to, aby člověk viděl, co nemá nebo čeho nemůže dosáhnout. A tak ve společenství roste frustrace a ta se promítá do sociálního prostředí. Lidem, kteří se cítí nespokojení, se podsouvá, že řešit problém je třeba radikálně. Ve skutečnosti populisté chtějí získat moc sami pro sebe. 

Zloba, zlost, nenávist se stala nekontrolovatelným strašákem našich společností.

Na závěr je určitě dobré mít cíle a chuť růst, zdokonalovat se. Ať už děláme cokoliv - něco, v čem jsme dobří, anebo něco, v čem třeba zas tak ne, chce to mít vždy tendenci se zlepšovat. Nebát se objevovat a zkoušet nové věci. Nevadí, že se nám napoprvé všechno nepodaří. V dalším pokusu se budeme cítit jistější, protože budeme cítit důvěru sami v sebe, že to zvládneme. 

Mysleme také na naše komunikační dovednosti a nebojme se dát ostatním vědět, co potřebujeme, co si myslíme, co cítíme. To nám pomůže lépe zvládat náročné životní situace a tím pádem se budeme cítít jistěji a sebevědoměji. 

Sebehodnota je to, co si o sobě sami myslíme. A je jenom v našich rukou, respektive v naší hlavě, co to je. Nezapomínejte na to a pokud nejste spokojení,

Změňte to.


Autor článku: Eva Steffalová

Zdroje:

(1) A. Adkins. 3 Tips to Boost Your Confidence. 
(2) H. P. Röhr. (2021). Ztráta kontroly : inteligentní zvládání emocí. Portál.
(3) S. Azri. (2022). Aktivujte svou psychickou odolnost : zvládání životních výzev. Portál


Další zajímavé články? Máme:


Změňte to.